Oldřich František hrabě Kolowrat-Liebsteinský

(28. 7. 1607, Žichovice – 3. 1. 1650, České Budějovice)

Prezidentem české dvorské komory (1636–1645)
Prezidentem dvorské komory (1637–1648)
Nejvyšší komorníkem (1643–1646)
Nejvyšší hofmistr (1646–1650)
Nejvyšší purkrabí (1647–1650)

Jediný syn Jindřicha Liebsteinského z Kolowrat (1570–1646), nejvyššího zemského hofmistra v Čechách, lenního dvorského soudce a zemského komorníka a Alžběty z Lobkovic (1580–1663).

V letech 1622–1628 absolvoval několik kavalírských cest. Během první navštívil Itálií, kde procestoval mnoho měst, dva roky pak zůstal v Římě. Druhá cesta směřovala na západ a vedla přes Německo a jižní Nizozemí do Lovaně. Na zdejší univerzitě studoval téměř rok. Pak pokračoval do Paříže a na Pyrenejský poloostrov, kde se také zdržel v Madridu a Lisabonu. Z Barcelony se lodí přepravil na Apeninský poloostrov a přes Švýcarsko a Bavorsko se vrátil zpět do Čech. Z jeho kavalírské cesty vyplývá důraz na pobyt v katolických zemích jižní Evropy, který spojil s návštěvou významných poutních míst jako je Loreta či Santiago de Compostela.

Dva roky po návrtu z kavalírských cest se oženil s Lucií Otýlií hraběnkou z Martinic (1609–1651), dcerou Jaroslava Bořity z Martinic. Bohužel spolu neměli žádné děti. Toto příbuzenské spojení mu ale pomohlo v politické kariéře, stejně tak pro něj byla důležitá podpora otce. Jeho dalším patronem se stal Vilém Slavata.

V pobělohorském období zastával několik nejvyšších úřadů ve správě Českého království, uplatnil se i u císařského dvora ve Vídni a patřil k mecenášům katolické církve. Krátce po návratu z kavalírských cest se začal uplatňovat u dvora a v roce 1628 byl jmenován osobním číšníkem císaře Ferdinanda II. V roce 1631 získal titul císařského komorníka. V letech 1636–1645 se stal prezidentem české dvorské komory a od roku 1637 byl současně i prezidentem dvorské komory (do roku 1648). Souběžný výkon těchto dvou úřadů finanční správy habsburské monarchie z něj činil důležitou osobnost vlády Ferdinanda III. V roce 1643 se stal nejvyšším komorníkem a o tři roky později nejvyšším hofmistrem. Vrcholem jeho kariéry byl úřad nejvyššího purkrabího, který získal po smrti svého tchána.

Oddanost katolické církvi jej pak provázela až do smrti a stál například u vzniku kapucínského kláštera v Sušici. Hrabě podporoval založení jezuitské koleje v Klatovech (1636). Byl členem jedné z rekatolizačních komisí, později finančně podpořil vybudování jezuitských kolejí v Březnici a v Hlohově a stavbu chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

Vlastnil řadu statků v různých částech Čech, jeho hlavními sídly byly renesanční zámky v Žichovicích a v Bystrém. Již v době svého sňatku dostal do vlastní správy panství Žichovice, k němu později připojil i sousední Frymburk, který předtím patřil jeho matce. V roce 1637 koupil poblíž Prahy statek Pakoměřice, za nevyjasněných okolností se do jeho majetku dostaly také Podsedice v severních Čechách. Po svém vzdáleném příbuzném Vilému Bezdružickém z Kolowrat zdědil v roce 1642 panství Bystré ve východních Čechách, které pak ještě rozšiřoval. Dvě největší panství Bystré a Žichovice značně utrpěly průchodem švédských vojsk koncem třicetileté války.

Po smrti bezdětného hraběte Oldřicha Františka Kolowrat-Liebsteinského bylo jeho dědictví rozděleno mezi několik příbuzných. Bystré zdědila vdova Lucie Otýlie, rozená z Martinic, Žichovice převzala Oldřichova matka Alžběta, rozená z Lobkovicz. Bratranec Václav hrabě Kolowrat-Liebsteinský (1634–1659), člen jezuitského řádu, zdědil hrad Střelu a Střelské Hoštice, další bratranec František Karel I. hrabě Kolowrat-Liebsteisnký (1620–1700) získal Pakoměřice.