Albrecht starší z Kolowrat

(†5.7.1391)

Purkrabí v Kadani (1349)
Maršálek královny Anny Svídnické (1361–1362)
Hejtman korunního léna Milín (1373)
Hejtman Vogtlandu (1374–1380)
Přísedící zemského a dvorského lenního soudu (1381–1390)

Listinně doložitelná genealogická posloupnost pánů z Kolowrat počíná právě Albrechtem starším, o jehož rodičích víme pouze, že měli ještě dceru Přibyslavu (†1379). Původ rodu se ovšem ukrývá kdesi ve stínu dávnověku. Kronikář Dalimil pokládá za prvního předka rodu lučanského knížete Vlastislava, což však dnes nelze nijak doložit.

Po panu Albrechtovi se zachovalo několik pečetí a zejména z nijak neporušené pečeti z roku 1378 je patrné, že již on užíval ve štítě orlici a v klenotu měl dvě orlí křídla, tedy stejný znak, který užívají členové kolowratského rodu dodnes.

František Palacký označil všechny rody užívající ve znaku orlici za Janovice a z tohoto rozrodu se jich později vydělila celá řada. Jmenovitě páni z Janovic, z Winterbergu, z Adlaru, ze Žirotína, ze Žďáru, Čejkové a Dvořečtí z Olbramovic a pochopitelně i pánové z Kolowrat.

Podle tradice a listinného falsa pochází rod Kolowratů z konce 13. století a jeho kolébkou je ves Kolovraty poblíž Uhříněvsi u Prahy, kde kdysi stávala tvrz. Podle tohoto falsa je zmiňován k roku 1297 Zosimír z Kolowrat a z Průhonic.

Poprvé se Albrechtovo jméno objevuje v historických materiálech roku 1347, kdy se nachází mezi svědky při prodeji Rožmitálu, a o dva roky později (1349) je uváděn jako purkrabí v Kadani. Od roku 1352 byl majitelem Ročova.

V roce 1355 doprovázel českého krále na císařskou korunovaci do Říma. Cestou s ním prožil mnohá dobrodružství a nebezpečenství. V Pise dokonce museli při zpáteční cestě bojovat proti povstalcům o holý život. Tehdy učinil slib, že přežije-li, založí klášter řádu sv. Augustina, což později i učinil.

V letech 1361–1362 byl maršálkem královny Anny Svídnické (†11. 7. 1362). V té době byl sezením na Kornhausu (česky Mšec) a na Žehrovicích. Roku 1362 je také zmiňován jako patron kostela v Hřivicích. Je uváděn i v obcích Očikov (1365), Bezděkov a Selmice (1368), Želeč (1369), a Vlčkova Lhota (1371). V roce 1373 se stal hejtmanem korunního léna Milín. V letech 1374-1380 byl Albrecht z Kolowrat hejtmanem Vogtlandu, což je území kolem města Plauen (Plavno) v Sasku, a v letech 1381 -1390 pak asesorem (přísedícím) zemského a dvorského lenního soudu.

Pan Albrecht byl třikrát ženatý a se svými ženami zplodil podle dostupných pramenů osm dětí. Jeho první chotí byla žena neznámého křestního jména s predikátem z Hřivic. Měl s ní Ješka (zmiňován v letech 1357, 1362, a 1363) a Anežku (zmiňována 1367). Roku 1362 však již byla Albrechtova první žena mrtvá. Podruhé se oženil s Annou ze Seebergu (Žeberku), kterou známe i jako Annu ze Slavětína (zmiňována v letech 1375–1380). Přesné datum jejich svatby neznáme. Podle klášterní tradice v Dolním Ročově oba manželé toužili po mužském potomstvu.

Nezávisle na sobě měli sen, v němž se jim zjevila Panna Maria. Ta jim vyjevila, že mají založit klášter nedaleko ročovské tvrze, a to v místě ohraničeném zlatou nití. Podle jiné verze mělo být místo pokryto sněhem, ač bylo léto.

Mužských potomků se manželé opravdu dočkali, z celkem pěti dětí se jim narodili čtyři synové:

Albrecht ml. (†1416) zakladatel linií Liebsteinské a Krakowské,
Mikuláš (1393 byl již mrtev), zakladatel linie Kornhauzské (Mšecké) a Žehrovské,
Purkart (1410 již mrtev), praotec linií Bezdružické a Nowohradské,
Herbort (†1420), zakladatel linie Mašťovské,
Aleš (†1422),
Maruška (†cca 1419), provdaná za Duška ze Žirotína na Pnětlukách (1372–1414).

Dne 2. 1. 1373 potvrdil záměr fundace kláštera Karel IV. a 1. 4. 1374 i papež Řehoř XI. v Avignonu. 10. 9. 1374 se pan Albrecht dohodl s provinciálem řádu augustiniánů-eremitů o majetkovém zajištění budoucího kláštera, o personálním obsazení konventu i o povinnostech řeholníků. Zakladatel se zavázal klášter vystavět a ekonomicky ho zabezpečit. Přitom si však pro sebe i své potomky zajistil právo disponibility a dohledu nad klášterními statky.

Dne 6.8.1380 vydal pan Albrecht z Kolowrat společně se svými třemi syny Albrechtem mladším, Purkartem a Herbortem zakládací listinu pro již existující klášter. Nadali jej pozemkovým majetkem, platem i naturálními dávkami. Pozoruhodné je, že mezi povinnosti řeholníků patřily v rámci denních pěti bohoslužeb i dvě mše za hříchy pána z Kolowrat a za všechny, jímž nějakým způsobem ublížil.

Podle klášterního podání Albrecht konventu také daroval gotickou opukovou sochu Madony s Ježíškem (1,25 m vysoká), která se dnes nachází na hlavním oltáři v Dolním Ročově.

Po smrti Anny ze Seebergu se pan Albrecht oženil potřetí, tentokráte s Anežkou ze Švamberka, sestrou Buška ze Švamberka.

Albrecht starší z Kolowrat zemřel dne 5.7.1391 a byl pohřben v Dolním Ročově, kde jinde než v konventním chrámu augustiniánů poustevníků. Hrobka se původně nacházela uprostřed hlavní chrámové lodi a proslula slavnou „potící se“ kuličkou. Roku 1750 byla v rámci úprav podlahy kostela přesunuta na bok lodě.

Z Albrechtova náhrobku vyčteme informaci o tom, že byl příslušníkem panského stavu, do nějž ho povýšil panovník. Na náhrobku v kostele v Dolním Ročově si před Albrechtovým jménem můžeme povšimnout titulatury pan pan, což je doklad toho, že Albrecht starší z Kolowrat byl příslušníkem vyšší české šlechty. V panském stavu byli také všichni Albrechtovi potomci.