na Pražském hradě
Hanuš II. z Kolowrat
(zemřel 1483)
Kanovník pražský a vyšehradský (14. 4. 1467)
Administrátor pražské arcidiecéze (12. 12. 1468)
Syn Hanuše I. z Kolowrat (asi 1390–1450), hejtmana plzeňského kraje a měst pražských, jednoho ze šesti správců království po smrti Zikmunda Lucemburského a Anny ze Stráže. Hanuš II. se již v mládí zapojoval s otcem do válečných akcí proti husitům. Po otcově smrti roku 1450 zdědil veškerý rodový majetek. Sídlil nejprve na hradě Žebráku, ten o rok později postoupil králi Jiřímu z Poděbrad, který nechtěl nechat důležité hrady v rukou přesvědčených katolíků. Hanuš na oplátku získal doživotní potvrzení dřívějších zástav a usadil se na hradě Zbiroh.
Oženil se s Kateřinou ze Šternberka (zemřela 1465), se kterou měl syna Albrechta II., nejvyššího kancléře a hofmistra a dceru Kateřinu. Zajímal se o umění, které podporoval, teologii a kanovnické právo. Po smrti manželky zanevřel na světský život a rozhodl se stát knězem. Protože se účastnil mnoha bojů, musel pořádat papeže Pia II. o zproštění překážek, aby mohl být vysvěcen na kněze. Toho dosáhl papežským listem (tzv. dispens) ze 14. 4. 1467 a poté se stal kanovníkem pražským a vyšehradským.
Po smrti vratislavského biskupa a probošta metropolitního chrámu sv. Víta v Praze Jošta z Rožmberka, byl 12. 12. 1468 zvolen jedním ze dvou administrátorů pražské arcidiecéze, volbu potvrdil papež Pavel II. To lze považovat za jeho osobní politický triumf vůči dlouholetému rivalovi Jiřímu z Poděbrad. Arcibiskupství s rozchvácenými statky a příjmy tehdy spravovala tzv. horní konzistoř (poradní sbor arcibiskupa). Svou první kapitulu svolal na hrad Zbiroh. Kanovníci se na ni sjížděli z různých míst, kde byli ve vyhnanství. Zasloužil se tak o návrat pražské Metropolitní kapituly z exilu v Plzni do původního sídla na Pražském hradě.
Hanuš II. z Kolowrat se jako přesvědčený katolík stal nepřítelem Jiřího z Poděbrad, kterého vyzýval, aby se vrátil do katolické církve. Král Jiří se snažil naklonit si ho a v dopisech mu vysvětloval, proč tak nemůže učinit. Když se král přes opakované výzvy papeže nepřihlásil ke katolické víře, vyhlásil nad ním 29. 8. 1469 v nádherné kapli hradu Zbiroh interdikt, který později ale odvolal.
Hanuš II. se stal spojencem Jednoty zelenohorské a uherského krále Matyáše Korvína. Protože se postavil na stranu uherského krále, který si činil nárok na český trůn, musel uprchnout z Prahy. Kapitula se vrátila roku 1472, on až o šest let později. Dlouholeté nákladné války ho finančně vyčerpaly a zpustošily jeho statky. Kvůli tomu se hodně zadlužil, a musel proto v roce 1477 prodat například sídlo Zbiroh svým švagrům Jaroslavovi a Zdeslavovi ze Šternberka.
Byl milovníkem chrámového výtvarného umění. Na obou svých hradech dal přestavět a vyzdobit kaple. Jako štědrý donátor chrámového umění se projevil hlavně ve Svatovítském pokladu. Daroval do něj svůj stříbrný, drahokamy posázený Kolowratský plenář s relikviemi českých patronů, se dvěma částečkami ze dřeva Svatého Kříže, dílo zlatníka Martina z roku 1465. Dále odkázal kalich s paténou a vyšívaný ornát. Do Kapitulní knihovny odkázal svůj iluminovaný rukopis cestovního brevíře a různé prvotisky – inkunábule. Například Historie židovská od Josefa Flavia, vytištěná roku 1476 v Lübecku, byla na Hanušovu objednávku ručně kolorovaná a vyzdobená jeho rodovým znakem.
Zemřel 23. 9. 1483 a byl pohřben v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.